I. Kdo byl Tomáš Baťa

I když jsme se již v úvodu setkali s některými myšlenkami vyšlými z duševní dílny Tomáše Bati, k tomu, abychom získali ucelenější obraz o této osobnosti to ani zdaleka nestačí. K získání co nejsprávnější a nejvěrohodnější odpovědi na otázku kdo to byl T. Baťa bude zřejmě vhodné, rozšířím-li nejprve otázku položenou v záhlaví této kapitoly o další otázky a odpovím-li na ně zároveň postupně tím způsobem, že T. Baťu "vyložím" ve skutcích, v příbězích a příhodách, které jeho osobu, podnikatelské vlastnosti, dílo a odkaz nejvýrazněji charakterizují.

Než však ještě přejdeme k těmto příhodám je zapotřebí, abychom se alespoň stručně pozastavili u obou rodičů T. Bati a u poměrů, do nichž se T. Baťa narodil. Kdybychom tak neučinili, jen stěží bychom mohli porozumět dalšímu vývoji i rozvoji vlastností, kterými se vyznačoval T. Baťa.

Matce - Anně Baťové - bylo 37 let, když se Tomáš 3.dubna l876 narodil. Byl tedy synem zralé ženy, prošlé tvrdým životem, plným tvrdé práce a starostí o rodinu. Její první manžel byl zabit 29. l2.l867. Jeho vrah se chtěl zmocnit peněz, získaných prodejem bot na "jarmarku". Vdova vedla jeden a tři čtvrtě roku živnost s tovaryšem a učněm. 14.září l869 se provdala po druhé za Antonína Baťu, Tomášova otce. Když vedla ovdovělá živnost, dokázala matka Tomáše, že rozumí řemeslu. Nahospodařila za tu dobu 500 zlatých. Žila v starostech a v práci pro domácnost i pro dílnu. Pomáhala při výrobě papučí, chodila na trhy prodávat je, obstarala dvě krávy, polnosti i domácí drůbež. Pamětníci vyprávěli, že Tomáš Baťa měl podobu po matce. Měla klenuté čelo a šedomodré oči, jako Tomáš, který měl po ní i krásný zdravý chrup. Zůstala mu po ní též houževnatá pracovitost, uvážlivost a smysl pro přísnou hospodárnost.

Tomášův otec, Antonín Baťa, se narodil l. srpna 1844. Ve Zlíně provozoval dvojí živnost. V zimě šil boty, v létě se věnoval ovocnářství a kupoval úrodu též od jiných pěstitelů. Se dvěma společníky sušili ovoce a prodávali je místním obchodníkům. Antonín Baťa stále obchodoval, s čím se dalo. Občas prodával uhlí, cukrovinky a klobouky a nakonec v Uherském Hradišti vyráběl sodovky a limonády.

Ve svých Pamětech Tomáš Baťa o svém otci píše:"Můj otec byl rozený podnikatel. Lákalo ho všechno, co vyžadovalo odvahu, ale scházela mu vytrvalost. První překážka, na kterou narazil, vzala mu chuť k starému a dala mu naději na nějaký nový podnik."

Není pochyb, že to byl muž s velkou obrazotvorností, která je nezbytná pro průkopnickou podnikatelskou činnost. Bez ní v průmyslu nevyroste žádné velké dílo. Bez vnitřního duševního zraku - obráceného vpřed do budoucna - nelze dojít k úspěchu v podnikání.

Nedostatek vytrvalosti a sebekázně však způsobily, že se podnikavé plány bystrého muže neprojevily trvalým úspěchem. Snad v tom spolupůsobilo i jakési furiantství, které v dobách úspěchu nepočítalo s neúmornou hospodářskou skutečností. V jeho živnosti se proto střídaly dobré časy s nedostatkem. Když Antonín Baťa ztratil oporu své hospodárné ženy, jeho zlínská živnost postupně upadala. Proto se rozhodl hledat štěstí v Uherském Hradišti, kam se v roce l886 přestěhoval. Předpokládal, že ve středisku zámožnějšího kraje získá větší odbytové možnosti pro své výrobky. I toto jeho odhodlání svědčí o pružném, podnikatelském duchu, který po utrpěném nezdaru dovedl začít znovu podnikat.

Tomáš Baťa zdědil podnikavost a obrazotvornost po otci a houževnatost, vytrvalost, pracovitost i hospodářský smysl po své matce. Spojení těchto vlastností dalo základ jeho životnímu úspěchu. V rodové tradici se Tomáš Baťa stal již devátým obuvníkem, protože když vyšel ze čtyřtřídní obecné školy, vstoupil do učení k otci. Po vyučení v l8ti letech dospěl k rozhodnutí, že je zralý pro založení samostatné živnosti, kterou zamýšlel proměnit v továrnu. Přemluvil proto svého staršího bratra Antonína a starší sestru Annu k tomu, aby si nechali otcem vyplatit věno po matce a utvořili společnost, která je vynese mezi továrníky, pány, jak se tenkrát říkávalo. To se stalo v roce l894.

Od toho roku se Tomáš Baťa vydal po cestách průmyslového vůdce, který slouží pracovníkům své firmy, které řídí a vede vším co umí, zná a dovede a s kterými slouží obuvnickou produkcí veřejnosti doma i v cizině. K uzlovým bodům jeho plodného života se ještě nejednou vrátíme.

Jeho život skončil tragicky l2. července l932. V tento den chtěl podniknout letadlem cestu do Švýcarska, kde si chtěl prohlédnout své rozestavené továrny a navštívit syna Tomíka, který pracoval na stavbě. Ještě na dopoledne plánoval odlet do Drážďan, kde měl sjednanou obchodní rozmluvu.

Na letišti v Otrokovicích však byla hustá mlha. Mělo se čekat, ale T. Baťa, který měl dny rozpočítány na minuty a vteřiny, byl nepřítelem čekání. Když si vyžádal svou radiovou stanicí povětrnostní zprávy z různých evropských meteorologických stanic a obdržel je, přiměl svého pilota J. Broučka, aby se letělo i v mlze. Za sedm minut po startu však rachot motorů ustal a bylo slyšet strašlivou ránu. Letadlo narazilo na tovární komín a v jeho troskách skonali oba cestující - pilot i šéf již tehdy světoznámé firmy Baťa. Alespoň tolik k jeho základním životopisným datům.

****

Nyní již můžeme přejít k odpovědím na otázku, kdo byl Tomáš Baťa. Dnes, více než půl století po jeho smrti žije již jen velmi málo pamětníků, kteří ho znali osobně a kteří by mohli podat přímá svědectví o tom, jak myslel, jednal a jak si počínal jako šéf obuvnické firmy. Máme-li však u něho nalézt skutečné ponaučení pro dnešek, musíme znát a vědět, co způsobilo, že již za svého života se stal legendou. Položme si otázku, v čem to vězí, že po období delším než půl století zůstává jeho jméno stále živým pojmem? Co, jaké skutky a odkaz nám zanechal? Jakými činy se zapsal do dějin podnikání? V čem spočívá podstata jeho podnikatelského systému? Jak dokázal využít tohoto systému pro neobyčejně rychlý růst podniku? Jak dokázal postavit své továrny, vybudovat Zlín a postavit mnoho dalších "Zlínů a Zlínečků" a prodejen obuvi nejen v řadě míst a měst v naší republice, ale i v mnoha jiných zemích světa? Jak dokázal čelit mnoha historickým a politickým krizím, jakými způsoby je překonával, když, na druhé straně, tolik jiných podnikatelů u nás i ve světě zkrachovalo? Jak měnil a formoval nové myšlení svých spolupracovníků, jak docílil, aby při práci ze své vlastní vůle usilovali o překonání svého souseda? Jak dokázal pronikat na zahraniční trhy, jak se na nich v konkurenci udržet, jak na nich obstát? Odkud čerpal podněty ke svým ofenzivním průkopnickým činům, k realizaci stále nových záměrů a cílů, jak proměňoval možnosti, které se mu naskytly, ve skutečnost? Jak vybíral lidi do řídících funkcí, čím podněcoval jejich duševní růst, světovost v nazírání na chod věcí, jak prověřoval jejich zdatnost, svědomitost, čestnost? Jak v lidech probouzel sebedůvěru, jak je dokázal přesvědčit, že zapadlou obec, tehdejší Zlín lze proměnit v místo, na které se z jiných měst budou jezdit dívat jako na svůj vzor? Jak dokázal zapojovat své spolupracovníky do uskutečňování svých snů a plánů? Jak je odměňoval, zainteresovával a získával pro jejich plnění? V čem byl zdroj, pramen tak rychlého růstu Baťových závodů?

Je mnoho takových a jim podobných otázek, které je zapotřebí si klást i hledat na ně odpovědi. Ty nevznikají náhodou ani nepadají s nebe. Objevují se zcela přirozeně jako výraz pochopení současných, nových potřeb doby. Na odpovědi na tyto a podobné otázky dnes čeká mnoho, tisíce našich občanů. Je nanejvýš potřebné, aby právě zmíněné poznatky a zkušenosti využívali všichni, kteří v sobě ucítí, že také pro ně se podnikání stalo životním posláním, osudem.

Myslím že bude nejvhodnější, začnu-li představování Tomáše Bati tím, když popíši příhodu, která se stala při jeho třetí cestě do USA v roce l9l9. Tenkrát se T. Baťa v Lynnu Massachusetts rozhodl, že zde založí kancelář a pak i výrobu obuvi, aby mohl s touto zemí začít navazovat čilé obchodní styky. Nejprve ovšem musel pronajaté kanceláře zařídit nábytkem. Za tím účelem poslal nově přijatou sekretářku, aby potřebný nábytek vyhlédla, informovala se na jeho cenu a pod. Slečna sekretářka zašla do nábytkového obchodu a získala potřebné informace. Udělala však ještě něco jiného, čímž způsobila, že ji po návratu T. Baťa okamžitě propustil. Čeho se dopustila? Ještě než se tato slečna vrátila ze své pouti za nábytkem, přišli za T. Baťou jeho dva obchodní partneři a s rozhořčením mu ohlásili, že dotyčná korespondentka si vyjednala s dodavatelem provizi pro sebe v případě, že T. Baťa se rozhodne nábytek koupit. Obchodník s nábytkem sám o tom informoval dva Baťovy přátele, aby ho upozornili na špatné jednání korespondentky.

Tomáš Baťa vyvodil z tohoto případu následující ponaučení: "Tak se umí bránit proti úplatkům a úpadku obchodní morálky vyspělý národ." Vycházel ze stanoviska, že se může obklopit jen takovými lidmi, kterým může plně důvěřovat a tato sekretářka hned na začátku jeho důvěru zklamala. Nikdy se proto neobklopoval lidmi, kteří v jeho službách sloužili především sami sobě. T.Baťa, kterého A. Cekota označil za "brutálně pravdivého" v každé situaci, nejen že takový sám byl vůči sobě i jiným, on dokonce žádal po jiných, aby mu říkali pravdu za každých okolností a přirozeně i tehdy, když pravda vyzněla v jejich neprospěch. Na podplácení i různé druhy přijatých úplatků doplatil okamžitým propuštěním nejeden z jeho zaměstnanců. Při pronásledování těchto hanebných praktik šel dokonce tak daleko, že např. jeho nákupčí surových kůží v cizině museli podepsat, že nevezmou od prodejce těchto kůží ani cigaretu. I to T. Baťa pokládal za formu úplatku.

Čím více rozšiřoval T. Baťa ve Zlíně svoji výrobu, tím intenzivněji se musel starat o růst pracovní zdatnosti svých spolupracovníků a o odbyt svých výrobků doma i v zahraničí. Věděl, že v konkurenci o získání odbytišť zvítězí ten, kdo prokáže jako první umístit své zboží na dosud neobsazeném trhu. Konkurent pak musí vynaložit značné úsilí a prostředky, aby vytlačil toto zboží svým zbožím.

Za tím účelem vysílal do zahraničí mnoho lidí, kteří v cizích zemích měli zjistit poměry panující na tamnějších trzích, zajistit možnosti nákupů surovin i exportu obuvi. Zvláště export začal T. Baťa budovat hledáním a navazováním spojení především s takovými jednotlivci, kteří s ním měli mnohé společné vlastnosti a kteří se alespoň blížili jeho úrovni myšlení, jednání, chápání věcí a jevů, zaujímali stanoviska, která obvykle zaujímal on sám a kteří odpovídali i jeho povaze. I to mu dávalo záruku, že se jím nechají řídit, vést. Vždyť zvláště o dospělých je známo, že jsou ochotni nechat se učit a vést od toho, koho si váží. Vždy hledal a nacházel lidi, kteří se mu podobali velkorysostí svých obchodních koncepcí i praktickými organizačními schopnostmi. Museli mít zejména dvojí pronikavou schopnost: rozeznat potřeby daného trhu a umět navázat trvalé spojení s lidmi ve velkoobchodech a na místech, kde měli trvalý a rozhodující vliv na maloobchodní odběratele.

Jedním z těchto mužů, kterého si T. Baťa vybral pro teritorium USA, byl ing. Berty Ženatý, v té době u nás snad vůbec největší znalec této země. (l.) Právě jeho vyslal do USA mj. s cílem, aby zde udělal maximum pro export obuvi do této země a pro import kůží aj. surovin z této země k nám.

Je tomu již několik desítek let, co jsem slyšel jednou ve Zlíně (a nezávisle na tom pak také asi před 25 lety v Brně) vypravovat od dvou různých lidí příhodu, která mi dodnes nevymizela z paměti a která je nejen zajímavá, ale i poučná a dokresluje jeden z rysů Baťova stylu řízení, který vůči zvlášť schopným lidem Baťa uplatňoval.

Tak se ve druhé polovině dvacátých let stalo, že T. Baťa vyslal Berty Ženatého do USA za účelem proniknutí na americký trh s obuví. Když od jeho odjezdu do USA uplynulo již více než čtvrt roku, aniž dal Berty Ženatý o sobě cokoli vědět, dal si Tomáš Baťa ověřit, zda stále čerpá diety na stravu a byt. Ano, zněla odpověď. Při jedné ze sobotních konferencí s vedoucími přišla mj. řeč i na B. Ženatého i na to že doposud nepodal nejmenší zprávu o svém pobytu. Proto dal T. Baťa jinému pracovníku, kterého právě vysílal do USA, úkol zjistit, jak si v USA B. Ženatý počíná, co dělá atp. Asi za šest týdnů obdržel od toho druhého pracovníka zprávu, že B. Ženatý si nechal u prvotřídního krejčího ušít několik obleků, že navštěvuje různé noční podniky, bary, že se nechává zvát mezi tamnější společenskou smetánku, že do jejich domů chodí na koktejly, na večírky, že s nimi jezdí na výlety, hraje tenis a pod.

Po obdržení této zprávy již nepovažoval T. Baťa za nutné déle na zprávu o výsledcích činnosti B. Ženatého čekat a sám ho již telegraficky vyzval, aby podal obratem zprávu o své činnosti i plnění svěřených úkolů. B.Ženatý vskutku obratem odpověděl, nechť má pan "šéf" ještě pár týdnů strpení, že věci jsou na dobré cestě...

A skutečně neuplynulo od jeho příjezdu do USA ani celého půl roku a již začaly do Zlína docházet objednávky zprvu na několik set a později i tisíců párů obuvi. Obchodní styky s USA byly tedy založeny, další velký trh pro export obuvi byl získán a dodávky v následujících letech vykazovaly stále stoupající trend. Spokojenost zákazníků - velkoodběratelů - dosáhla takového stupně, že přestali kontrolovat přijímané zásilky ze Zlína a zasílali nerozbalené bedny s obuví přímo maloodběratelům. Jejich důvěra v kvalitu i obsah zásilek byla naprostá.

Pro nejednoho z čtenářů této knihy nebude nezajímavé, jak si při výběru takových lidí, jako byl např. B.Ženatý, T.Baťa počínal, jak odhadoval, co se v kom skrývá, jaké má vlastnosti a schopnosti, jak si bude asi počínat při pověření určitou funkcí, úkolem, jak se zachová v nepředpokládaných situacích? Tomáš Baťa byl vynikajícím psychologem a prohlédl člověka skrz naskrz již při prvním nebo několika málo setkáních. Svým pronikavým pohledem při pohovorech prohledával jako rentgenem nitro těch, s nimiž hovořil. Všechno prozařoval jemu vlastním jasem a pohledem pronikal přímo do duše těch, s nimiž právě hovořil. Čte v nich jako v sobě a nalézá v nich pýchu, strach, obavy a všechno, co se snaží ukrýt za čelem. Činíval tak se strašlivou upřímností. Snažil se v každém člověku dopídit nejen toho, co je v něm dobré, ale šlo mu i o odhalení těch "zlých" pravd, které se nepoznány rovněž tají v duši každého člověka. Někdy je sám nahlas ani nevysloví, aby nezpůsobil větší škodu, podobně jako se nemá hnout usazeninou ve víně, aby se nezkazilo. ..

Když přijímal muže, jenž se stal prvním správcem a později ředitelem podniku, pozval jej na procházku, vyptal se na jeho dosavadní činnost, promluvil o jeho názorech na organizaci obchodu, otázal se ho na výdělky, úspory, finanční předpoklady - a po tří a půl hodinové procházce mu poklepal na rameno se slovy: "zítra nastoupíte." Věděl za tu dobu vše, co o povaze a schopnostech svého budoucího spolupracovníka chtěl a potřeboval vědět. Tehdy mu bylo dvacet devět let.

Jeden z blízkých spolupracovníků T. Bati A. Lata ve svých vzpomínkách na něho píše: " Jeho pohled byl ostrý, jeho oči pečlivě sledovaly toho, koho kontroloval, tak jakoby nechtěl jenom pochopit, co se děje v člověku zevně, ale aby pochopil jeho vnitřní myšlenky, i kdyby byly sebehlubší. V tom spočíval jeho úspěch, že málokdy se u lidí zmýlil. Předurčoval zaměstnance pro místa dříve, než je skutečně potřeboval." Jiný z jeho spolupracovníků, V. Jaroněk o něm napsal ve svých vzpomínkách, že "byl tvrdý nejen k lidem, ale především sám k sobě. Jeho tvrdost však měla zvláštní půvab. Nebolela a nezraňovala. Dělal z nás muže. Čím větší strach jsme z něho měli, tím srdečněji jsme mu byli oddáni na život a na smrt. Kdo měl špatné svědomí, nevydržel dlouho před Tomáše Baťu chodit." O urputnosti s jakou T. Baťa budoval své závody svědčí tato příhoda: Když bylo nutno za l. světové války co nejrychleji vybudovat koželužnu, pracovali na ní Tomáš Baťa s Josefem Blažkem (pozdějším ředitelem závodu) doslova do úpadu. V roce l9l7 řekl J. Blažek T. Baťovi: "Nemohu jíst, nemohu spát, potřeboval bych dovolenou." Baťa mu však odpověděl: "Nejsem na tom lépe než Vy, ale závod nemůže dát dovolenou ani mně ani Vám. Provaz, který máme uplést na l00 m jsme upletli asi na 90m. Kdybychom dnes jeden nebo druhý opustili svoji práci, všechno, co jsme dosud udělali, by přišlo nazmar. Na dovolenou nepůjdete ani vy ani já. Buď práci dokončíme , nebo chcípnem." Dokončili ji, ale Blažek se pak zhroutil, a když se vrátil, onemocněl těžce Tomáš Baťa.

Každý člověk, který před druhou světovou válkou navštívil Zlín, býval překvapen mnoha hesly a slogany na továrních zdech, nástěnkách v dílnách a pod. O jaká hesla šlo? Uvedu několik příkladů: Lidem myšlení - strojům dřinu, Nejlepší řečí je dobře vykonaná práce, Co chceš - můžeš, Výsledek rozhoduje, ne čas, Jen v práci je naděje, že člověk objeví co má dělat a jak má dělat, Kdo se honí za penězi, ten je nikdy nedohoní, Služte podle svých nejlepších sil a zisku neujdete, Moudrý člověk dělá na začátku to, co blázen musí dělat na konci, Chcete-li vybudovat velký podnik, vybudujte napřed sebe, Buď jiným příkladem, Je marné vykládat lidem to, co jim můžete ukázat, Je lepší jednou vidět, než stokrát slyšet, Požadavky zákazníků jsou jednoduché - chtějí to nejlepší, Jeden závod - jeden zájem - jeden cíl, Překonávejme překážky - buďme vítězi, Odklad - zloděj času, Mysleme - mějme cíl, Tvořivou prací k blahobytu všech, Odvaha, polovina úspěchu, Mluvme činy, Dobré boty, dobrá nálada, Den má 86. 400 vteřin, aj. aj.

T. Baťa nikdy neočekával, že nová idea vyroste rychle v něco velkého. Na věž, říkával, se nedostanete vyskočením, ale krok za krokem. Od svých zaměstnanců, které vysílal na zahraniční cesty, vyžadoval cestovní zprávy typu: "Ukaž, demonstruj, udělej!" Říkával, že jedinou cestou k úspěšnému lidskému životu je osobní úsilí, práce a osobní odpovědnost za následky, jež z ní vznikají, včetně odpovědnosti za majetek. Tento jeho názor pronikl do dvou hesel: "Jen takové políčko nadbytek rodí, po kterém vlastní hospodář za pluhem chodí." "Odpovědnost všech za všechno je odpovědnost nikoho za nic!" Jak aktuálně tyto myšlenky zní zvláště dnes, po zkušenostech nabytých v totalitním režimu. Tomáš Baťa se nejen staral o to, aby tato hesla a myšlenky měl každý stále na očích, aby se mu vryly do paměti. Dbal též velmi přísně na to, aby všechna hesla a slogany se staly návodem k jednání, k činům. A v těch případech, kdy zjistil, že dotyčný nejedná ve shodě s myšlenkami, na kterých zakládal svou řídící a pracovní filozofii, vyvozoval ze zjištěných nedostatků velmi ráznými způsoby nápravu. Nestrpěl, aby kdokoli myslil a jednal jinak, než vyžadovala účelnost. Nejvýrazněji se T. Baťa jako řídící pracovník projevoval ve vztahu k spolupracovníkům a v chápání významu jejich vůdčích povinností jako vedoucích. Sám se vyznačoval přísným vědomím svých lidských povinností vůči lidem v podniku i vůči zákazníkům."Šéf je na to", pravil, "aby lidem opatřil práci, vybral pravé lidi pro pravá místa, postaral se jim o stroje a slušnou dílnu a zařídil věci tak, aby si vydělávali mnoho a prodávali levně. Neumí-li to, nebo nechce-li, nehodí se za šéfa. Je svým lidem překážkou, ne pomocí."

Profil Tomáše Bati jako významné řídící osobnosti nejlépe vynikne z jeho pracovních příkazů, kterých lze v archivu firmy nalézt každoročně stovky, ať již je psal vlastní rukou, nebo diktoval do "stena" sekretářce k přepsání na stroji. Tyto příkazy byly hlavně určeny vedoucím různých oddělení. V oběžníku určeném pro exportní oddělení napsal:" Včera jsem odcházel odtud v půl desáté a viděl jsem, že většina z vás byla ještě v práci. Musím Vám říci, že mne to nejen netěší, ale že mi to překáží a považuji to za nepořádek, jako mnoho ostatního, co ve vašem oddělení nalézám. Pan M. dohlédne na to, aby tu nikdo z vás nezůstával, aby ihned po páté hodině byla otevřena okna a pořádně po celou noc bylo větráno. Kde pracuji já, tam si přeji pořádek, aby lidé odcházeli po pracovní době a aby si podle zásluhy vydělávali. Tady máte výdělky nepřiměřené svému výkonu. Přeji si, aby tu byly výdělky velké, které by z vás udělali velké lidi, neboť chceme dělati velké obchody a ty můžeme dělat jen s velkými lidmi. Příčina nepořádku je ve vedení, které nedokáže rozeznat lidi, kteří se ke své práci hodí a kteří nehodí. Vedení musí dát věci do pořádku. Je třeba, abychom já a pan. M. a hodně našich vedoucích pracovalo velmi mnoho, ale není třeba, aby tu zůstávali ostatní."

"Pane X! Jel jsem před několika dny kolem spodkových koželužen s viděl jsem, že lidé nakládají krupony tím způsobem, že si je naloží na záda, vynášejí je po schodech na třídu "B" a vylezou s nimi na auto, na které je teprve ukládají. To jsem spatřil u koželužny p. Y. Šel jsem do koželužny s tím úmyslem, abych p. Y. zavolal a nařídil mu, že příští týden nebude dělat nic jiného než vlastnoručně nakládat krupony a že nu dáme také mzdu, která se za tuto práci platí. Pan Y. nebyl přítomen a tak ušel tomuto důsledku své nedbalosti. Stala se mi při tom ale nehoda, která pozůstávala v tom, že jsem zapomněl, že poklesky p. .... máte vidět Vy, který byste měl aspoň vidět, jak se vykonává práce v dílně a v dílnách sousedních. Kdybychom si v té chvíli na to vzpomněli, byl bych rozhodl, že tuto práci vykonáte místo p. Y Vy.

Pan F. předkládá mi na mé přání návrh, jakým způsobem by bylo možno vykonávati tuto práci v koželužně, z jejíhož duševního vůdcovství jste Vy, pane X. ,živ. Jeho návrh je správný, ale nesprávné je od Vás, že za vůdcovství berete peníze, ale sedíte v kanceláři a necháváte mě s panem F vykonávat práci za Vás. Problém dopravy kůže z koželužny p. Y. přenechávám Vám k rozřešení. Pan F. Vám poví, jak si myslím, že by tento problém bylo možno řešit. Zaberte se do řešení tohoto problému a mnoha jiných, které schází rozřešit, aby se nemohlo stát to, co uvádím na počátku tohoto dopisu." "Šéf"

Od roku l923 se T. Baťa stal starostou města Zlína. Při jedné z cest ze závodu na radnici zjistil, že silnice jsou velmi znečištěné. Proto napsal náměstkovi ve starostenské funkci p. Z. vzkaz: Máte dnes velmi znečištěné ulice. Jak Vám funguje zametací stroj? Umíte s ním pracovat? U porážky vidím celé tlupy cikánů. Vyšetřete jestli porážka s nimi dělá obchody nebo jim daruje nějaké odpadky. Obě věci hleďte zamezit. (2.) O způsobech, jakými vykořeňoval z vědomí lidí nadutost, neskromnost a panskou zpupnost nejlépe svědčí Baťovo oznámení pánům Š. a S.

"Potkal jsem dnes dva strážníky: Ant. S.a Frant. P. Šli vedle sebe po prostředku silnice tak, že mezi nimi mohl jíti dobře ještě třetí. Potkal jsem je za garážemi. Oni šli směrem ke garážím, já směrem k městu. Autu nebylo možno kolem nich projet. Strážníci autu uhnuli, ale jejich pohyby nasvědčovaly tomu, že mají autu za zlé, že museli uhnout.

Celý způsob jejich chování prozrazoval jejich snahu ukázat šoférovi svoji moc. Je třeba, aby výchova naší stráže šla docela jiným směrem. Je třeba, aby stráži bylo jasno, že jsou placení veřejností za tím účelem, aby lidem sloužili a ne, aby lidem projevovali svoji moc za účelem ukojení své osobní samolibosti.

Nemáme nic proti tomu, když projevují svou moc v takovém případě, kde slouží lidem, ale nepřejeme si, aby projevovali svoji moc pouze z důvodů osobních."

U T. Bati bylo slovo vždy návodem k činu. Mezi příhody, které byly ve Zlíně s uznáním tradovány a znovu a znovu vyprávěny, patří ta, která se stala po jeho rozhodnutí o tom, že za účelem plnějšího využití pracovní doby a zintenzívnění vlastní řídící práce přestane v poledne docházet na oběd domů. Pracovní doby chtěl plněji využít tím, že začne spolu ještě asi s deseti nejbližšími spolupracovníky obědvat v továrně. Obrátil se proto na některé své ředitele a správce se sdělením, že je zapotřebí najít východisko z těžké situace, ve které se ocital v roce l922 podnik a vůbec celý náš průmysl. Aby nemusel přistoupit k omezování výroby nebo ke snížení dělnických mezd dospěl T. Baťa k názoru, že někde se ušetřit musí, nemá-li podnik upadnout. Byl přesvědčen, že šetřit se dá na režiích, na zbytečných pracích v každém závodě statečností a obětavostí vedoucích pracovníků do nekonečna.

Ve 22. čísle závodního časopisu "Sdělení" z 3. 6. l922 mj. uvedl: "A tak, jako se ryba začíná kazit od hlavy, tak také u každého organismu lze jen od hlavy začít s opravou a proto jsme začali u sebe tím, že jsme se zřekli poledního odpočinku a započali obědvati v továrně při práci." V červnu l922 však panovala veliká vedra, lidé v dílnách trpěli žízní a mnohých se začala zmocňovat malomyslnost. T. Baťovi bylo lidí nesmírně líto, věděl, že nutně potřebují vodu na pití, že bez vody se neobejdou ani stroje.

Prostřeli pro Tomáše, Jana, ředitele a správce v tovární jídelně. Kdosi obětavě sehnal minerální vodu a s honosnou radostí v očekávání, že sklidí jen povděk, rozestavil láhve na vedlejší stůl. Tomáš se právě vrátil z pochůzky v dílnách a sžírá se výčitkou, že lidé z dílen se nemají čeho napít a že jsou vedrem celí vyprahlí. Zlobí se sám na sebe, že na to nepamatoval, že je nezabezpečil před tímto utrpením. Láhve osvěžující vody připravené pro něho na stole v něm vzbudily pohoršení. Popadl jednu z nich a vystříkal všecku vodu na zem."Tak, tak!" přisvědčuje si a omlouvá se zároveň za svou prudkost. "Nemají-li naši lidé v dílnách co pít a mučí se žízní, nemám ani já práva na osvěžení! Odneste to!" rozkřikl se nevlídně a podrážděně odstrkuje od sebe další láhve. "Aspoň se co nejdříve a účinně postaráme o vodu do dílen, když budeme sami žíznit. A rozvádí tu myšlenku dále a hlouběji. Proč bychom to nemohli opatřit? Všecko je tady, nač si kdo pomyslí, jenom umět všechny ty prameny svést na pravé místo! Jací bychom byli chlapíci, aby nám tady scházely nejpotřebnější věci."

Za velmi svéráznou lze považovat Baťovu koncepci výstavby továrních budov a rodinných domků pro zaměstnance. Ve vědomí lidí té doby stále přežívala představa budov z feudalismu, podle které má-li být stavba dobrá, musí i její postavení trvat dlouho a proto např. domků pro zaměstnance nebylo nikdy a nikde dost.

V představě T. Bati o koncepci stavebnictví byl požadavek staleté trvanlivosti čirým bláznovstvím. Jeho názor byl natolik radikálně odlišný od dosavadních zvyklostí, že když v roce l923 jistá pražská stavební firma dokončila téměř po devíti měsících jeho první tři poválečné tovární budovy (podle jeho nákresu), rozešel se s ní nadobro v přesvědčení, že příští budovy si musí provádět sám. Podle jeho kalkulací, stavba jeho standardní budovy 80x20x10 m., s železobetonovou konstrukcí, cihlovou výplní mezi okny a nosnými pilíři, měla být hotova během čtyř týdnů. Tento čas a snížené stavební náklady měly být dosažitelné použitím jeřábu, který viděl v USA, míchacích strojů na cement a pracovním systémem decentralizace, kterou vynalezl pro samosprávu obuvnických dílen. Při stavbě první tovární budovy však převzal vedení stavebních prací sám, aby vyučil jak sebe, tak svého stavitele. Vycházel z toho, že člověk se nic nenaučí mimo živel, jejž má zdolat. Proto začal také sám stavět další haly.

Při stavbě první budovy zkoumal únosnost všech materiálů, jež vystavoval maximálním tlakům a zatížení. Tomáš Baťa nevěřil ničemu, o čem se sám nepřesvědčil. Tak docílil i to, že postavil se stavební skupinou l8ti lidí, tří jeřábů, tří mechanických míchaček betonu a některých jiných zařízení budovu o třech poschodích za čtyři týdny. Tato standardní budova byla určena pro šest obuvnických dílen, z nichž každá byla zařízena na výrobu l000 párů obuvi během osmihodinového pracovního dne. Podle vzoru této budovy pak bylo postaveno během let několik set Baťových továren jak v republice, tak v různých zemích světa.

Modelování prototypu jednotlivých druhů obuvi bylo jedinou prací, při níž T. Baťa nespěchal. Říkával, že "všechno, co člověk dělá poprvé, dělá špatně". Proto byl v daném případě nepřítelem spěchu a modeláře podněcoval i k několikerému předělávání, zlepšování. Jakkoli bylo o něm známo, že jeho vkus i úsudek při posuzování modelů obuvi je dobrý, nespoléhal se při konečném rozhodování pouze na sebe, ba ani ne na jiné vedoucí či samotného ředitele prodeje. Před rozhodnutím, jímž autorizoval prototyp pro masovou výrobu, svolal skupinu typických "zákazníků", jimž měl výrobek sloužit, vždy zvlášť muže, ženy a děti. Jejich úsudek vyslechl pozorně. Autorizovaný model byl pak podepsán na zvláštní listině všemi, kdo byli odpovědni za jeho vývoj, za dodávky materiálů, za jeho budoucí výrobu a prodej. Tato listina byla k modelu připevněna provázkem a zajištěna voskovou pečetí. Představovala dokument, zavazující všechny účastníky v podniku, že každý ze stotisíců párů, jež se dostane na trh, bude totožný s autorizovaným modelem. Zapečetěný vzorek byl arbitrážním dokumentem v každém sporu mezi nákupci materiálu, výrobci a prodavači. Jako ve všem, i v této oblasti vytvořil Baťa systém, který měl váhu nepřekročitelného zákona.

Pečlivým respektem k detailům u každého druhu obuvi (dokonalost není maličkost, ale skládá se z maličkostí!), při čemž prodejní statistiky byly rozhodující, Tomáš Baťa vytvořil časem "Baťovu módu obuvi" v republice. Její páteří byly takové druhy, jež uspokojovaly vkus a potřebu zákazníků po několik sezón a jejichž cenu bylo možno snižovat rok co rok jak byly umořovány záběhové výrobní náklady, jak se zvyšovala zručnost dělníků a zdokonalovala výrobní technika vlivem dlouhodobého běhu výrobních sérií. Byla to móda, která se vyznačovala solidností, nepěstovala výstřelky a ornamenty. "Co můžete čekat jiného od takové nestvůry než pohromu" , obořil se jednou na vedoucího exportu do USA, který mu předložil ke schválení vzorek pánské módy s lakovým vrškem a ornamentálními liniemi."Pane šéf, tento vzor je nejposlednějším slovem v pánské módě, jaký jsem našel v amerických módních žurnálech", odpověděl vedoucí exportu."Pane X.", poznamenal T. Baťa, "takové boty může koupit jenom idiot a pokud znám Ameriku, idiotů tam mnoho není. A ti, co tam jsou, nemají peníze." Baťa věděl, že to, co je v představě výrobce přehnané, nevkusné, co neodpovídá vkusu či potřebám zákazníků, to vyjde na trhu brzy najevo. Co zcestného vymyslí rozum, může vyvrátit zase jen rozum. Dobře si uvědomoval, že vkus nelze vzdělávat na prostřednosti, nýbrž jen na tom nejznamenitějším. Proto se do připravovaných kolekcí snažil prosadit jen to nejlepší a tím se zároveň staral, aby zákazníci měli měřítko pro ostatní. Každého odborníka, tedy i obuvníka těší, jakmile se v něm prosadí velký návrhářský talent a dosáhne při tvorbě obuvnických vzorů úrovně, která je pro jiné příkladem.

Zajímavý a v mnohém směru poučný byl vztah T. Bati k Tomíkovi, k výchově jeho syna. (Jde o T. J.Baťu, který již má dnes dalšího dospělého syna). Tomáši Baťovi šlo především o to, aby ze svého syna vychoval silného, čestného muže a stejně tak se choval ke svým bratrům i ke všem blízkým spolupracovníkům, s nimiž se denně stýkal. Činil tak při vědomí, že nic na světě není zadarmo, že co osud jednou rukou dá, druhou mu zas vezme, že svět je stále zápasištěm, které pohltí každého, kdo není připraven na rány, úskoky, že jen myšlenky a jasné vize budoucnosti mohou každého dostat z problémů, těžkostí, krizí. Že jen za podmínky, že jeho spolupracovníci budou poctivě sloužit životu, veřejnosti, svým zákazníkům mohou očekávat, že se také jim vše v dobré obrátí.

K takovému boji vychovával i svého syna Tomíka, jak ho ve Zlíně dodnes všichni nazývají. Právě jeho vyslal v jedenácti letech (a bez průvodce !) do Anglie, jen aby se ve světě co nejdřív naučil cizím jazykům, aby se "otrkal" a naučil samostatnosti. A když se pak po několika letech vrátil do Zlína, otec Tomáš ani na chvíli nezaváhal a hned jej umístil - jako každého jiného pracovníka - u strojů v obuvnických dílnách. Tomík, i když z počátku jen velmi nerad, přece se jen otcově vůli podvolil a začal pracovat jako jiní. Ale po měsících a letech fyzicky vysoce náročné práce se v Tomíku Baťovi, který se za otcova vedení vyučil modernímu obuvnickému řemeslu na strojích, začínají kupit odbojné myšlenky. S hořkostí mu přichází na mysl, proč jej otec nechává jako obyčejného dělníka pracovat s ostatními v dílně, snášet výtky mistrů jakoby on, jediný syn a dědic ohromného jmění nic jiného nedovedl, než tu mizernou ševcovinu. Vždyť viděl okolo sebe nemálo příkladů, že i ten nejposlednější nádeník dopřává svým dětem lehčího a snadnějšího živobytí a lepšího zaměstnání, zatímco jeho otec naschvál ho tlačí zpět, mezi rukodělné dělníky. Nenalézal vysvětlení pro otcovy postoje k sobě. V Tomíkovi se spojovala otcova životní síla a podnikavá životní prudkost s hloubavou, rozvážnou a jemnou přemýšlivostí matčinou. Jeho schopnost jemně cítit a analyzovat i nejjemnější hnutí lidského ducha po stránce psychologické a umělecké budily nezřídka obdiv stejně jako rozvážná opatrnost a hospodárnost. To bylo psychické dědictví tiché, citlivé a hospodárné matky.

Výše jsem uvedl, že v Tomíkovi se hromadily myšlenky na odpor proti otcovu stanovisku ponechávat ho nadále mezi dělníky v dílnách. Spisovatelka F. Pecháčková v životopisném románu o T. Baťovi, který nazvala "Chléb náš vezdejší" popsala poměr mezi otcem a synem v tomto období následujícími slovy:

"Celou noc se tím hryže. Nejprve chtěl říci matce, ale potom si pomyslil, že už pro tu nemužnost a nepřímost by u otce sotva pochodil. Tuhle záležitost je nutno vyřídit z očí do očí, s otcem přímo. Už jen kdyby bylo ráno!

Ležel chvílemi na posteli naznak, přemýšlivě a těžce, chvílemi seděl a neklidně přecházel, z okna se díval a jen na minutku jej dřímota zmáhá. Když se konečně rozednilo, uslyšel otce sestupujícího po schodišti. Vidí jej v rozesmátém vlídném jitru po rozbřesku procházet se po pěšině s obvyklou sklenicí pomerančové šťávy, jak v dobré pohodě rozmlouvá se zahradníkem. Pozoruje ho a vyčkává pln beznadějného váhání a zase se vzbouřeným vzdorem. Je pravda, že otec je dobrý, ale je zároveň nepovolný. To nebude jen tak.

"Ale já jsem v právu", dodává si odvahy a je o tom přesvědčen. Vzrušením mu planou pobledlé tváře. Jde volně, jaksi váhavě...Tomáš uviděl syna zdaleka jak se odrazil jeho světlý oděv o zeleň keřů. Vidí, jak pohodil vzdorně hlavu, tak jak to dělával kdysi sám. Je v chlapci opravdu čehosi tak po krvi, rodem známého a přece si nejsou zcela blízko. To není plnokrevný syn jeho rodu, který se ve svých synech vzepřel usilovnou ctižádostí a vůlí. To je jiný rod v něm, v tom chlapci, vyjemnělý až do úzkostlivé kultivovanosti, rod, který už dospěl na jakýsi vrchol a skoro nemá, co by ještě hledal a oč usiloval. Je v něm něco oproštěného, ušlechtile mírného a trpělivého, bez oné ohnivé bouřlivé prudkosti, bez hněvné nepoddajnosti a vzpurnosti proti všem křivdám. Takový chlapec to pořád vlastně je...a on by z něj chtěl mít už raději muže, který by svého otce přemáhal a převyšoval schopnostmi...Teď jsou tu tváři v tvář.

"Dobrý den, tatínku!" řekl skoro zarputile, hledě otci přímo do očí, které se usmívají...a zároveň jakoby mrazivěly a tvrdě jiskřily ohněm zcela jiným, neteplým. Synkovi se zdá, že jej otec prohledává skrz naskrz a docela se zarděl.

" No, dobrý den...co bys ode mne potřeboval? Jdeš snad za někoho orodovat?"

"Ne, tatínku, jdu sám za sebe. Už toho mám dost, jsem toho mínění, že bych mohl dostat také jinou práci, než pořád v těch dílnách u ševcoviny."

Tomáš zvážněl. Oba stojí v přibývajícím dni zaléváni sluncem, ale oba planou ohněm ze sebe.

"Tak, a to si myslíš, chlapče, že kdybys kdekoli jinde zaklepal na bránu továrny, že by tě hned udělali generálním ředitelem? To bys teprve viděl, zač je toho loket! Pracuješ u otce, doma, je to mnohem lepší tak...a usnadnil jsem ti dost. Bez této svízelné průpravy by z tebe nebylo nic. Mám na mysli tvou budoucnost a budoucnost společné práce nás všech. Nesmíme opustit práci jen proto, že se nám právě nelíbí. Doporučuji ti, aby ses nezabýval tou tak zvanou čestností a nečestností práce. Co bych ti víc o tom říkal, právě proto, že si z titulu mého syna děláš nárok na tak zvanou lepší práci, právě proto je třeba, aby ses vyznal ve všem".

Snad by ani nebylo zapotřebí tolikeré přísnosti, ale přece se neodvažuje ničeho slevit. Tomáš věděl, že kdo není sám vystaven žádné tvrdé práci, zkoušce, nemůže mít ani ponětí o tom, jaké nároky má taková práce na výdej fyzických a psychických sil a nemá proto ani potřebné porozumění pro tuto práci u člověka, který takovou práci dělá. Toto všechno pokládal Tomáš Baťa pořád jenom za průpravu pro úkoly mnohem těžší a složitější. Ale v této chvíli cítí, že jeho housle dostane ten, kdo na ně dovede nejlépe zahrát. Už o tom nepromluvili ani slůvka.

Tato rebelie syna vůči otci vešla ve Zlíně ve známost. Šla od úst k ústům a proto není divu, že ji zaznamenal také jiný spisovatel, Eugen Erdély, který se rovněž zabýval životem a dílem Tomáše Bati. V knize "Baťa - švec, který dobyl světa" o této příhodě píše: "Myslím, že ti rozumím. Byl jsem také mladý a vím, že přijde čas, kdy každý chlapec si myslí, že jeho otec je osel a hlupák a že bude nejlepší, když mu uteče. Já sám jsem mu utekl také. Představ si však, že jsi u brány nějaké továrny a že žádáš o práci. Můžeš si být jist, že tě nepřijmou jako ředitele. Nejlepší, co můžeš čekat je, že tě zaměstnají jako cvikaře, ale tu práci si udržíš jen tehdy, budeš-li dobrým cvikařem."

Syn tehdy neutekl i když nebyl zřejmě schopen v těchto letech plně chápat otcovo stanovisko.

Tak náročné byly tedy vztahy mezi otcem Tomášem a synem Tomíkem. A jaký byl vztah Tomáše Bati k jeho nevlastnímu bratru J. A. Baťovi, který nastoupil jako "šéf" do vedení závodu po tragické smrti Tomáše Bati v roce l932 a který se nejvíce zasloužil o znevážení cti a jména, které sám nosil mj. tím, že za druhé světové války spolupracoval (kolaboroval) s německými fašisty?

Jan Baťa nedosahoval ani zdaleka osobních kvalit Tomáše Bati, jeho schopností ani jeho charakteru. Pro své osobní vlastnosti byl J. A.Baťa trvalým námětem pro slaboduché historky, které o něm kolovaly ve Zlíně v mnoha verzích (a později ve světě). O jaké vlastnosti se v jeho případě jednalo? Byl neskromný, rád se nad jiné vyvyšoval, byl popudlivý, agresivní, nedovedl vycházet s lidmi, šikanoval je a proto nebyl vážen ani ctěn těmi, s nimiž měl úzce spolupracovat. Sám Tomáš Baťa si byl dobře vědom nedostatků a záporných vlastností i chabých řídících schopností svého nevlastního bratra Jana. Ale Tomík nepřicházel pro své mládí v úvahu, aby po smrti svého otce ho na místě "šéfa" firmy nahradil a Jan byl přece jenom, po Tomíkovi, nejbližší rodinný příslušník, muž. A právě proto, že Jan byl potomkem vzešlým ze starého Baťova rodu, Tomáš stále usiloval o to, aby jeho záporné vlastnosti alespoň zmírňoval, když již je nebylo možné odstranit výchovou, výcvikem, mj. tím, že mu poskytl hojnost příležitostí k získání zkušeností v cizině i doma.

Tak mu např. poskytl T. Baťa tuto příležitost: v roce l9l9 poslal Jana do Ameriky, do státu Massachusetts, do království amerických ševců, aby to tam "okoukl" a za kapitál, který mu svěřil, tam postavil továrnu na boty. Dopadlo to špatně. Žádná továrna na boty tam nevznikla a kapitál se rozplynul. S jakou ho asi Tomáš po jeho návratu do Zlína přivítal si čtenář dovede již asi sám představit.

Když se Tomáš Baťa vydal na svou první cestu do Indie v roce l925, využil Jan této jeho nepřítomnosti a začal si stavět velkou soukromou vilu. Prostředků měl dostatek, jen Tomášovo svolení k takovému počinu neměl. Když se Tomáš vrátil a dověděl se, že Jan se hodlá přestěhovat z obyčejného "typového" zlínského "jednodomku" do honosné vily, dal si ho zavolat a nařídil mu, aby stavbu zarazil s odůvodněním, že musí bydlet stejně jako bydlí jiní. V tomto směru byl Tomáš nekompromisní, tvrdý. Jan na to zareagoval tak, že ho to ani nenapadne. Měl na kontě dost peněz, aby si vilu postavil, tak si ji postaví. A Tomáš, že v tom případě bude propuštěn (a vskutku propuštěn byl a vrátil se do závodu teprve za rok. Tomáš mu tehdy řekl: "Až se ti vrátí rozum, hřebík pro tvůj klobouk se ve fabrice najde." Jan nad tím mávl rukou, vilu si postavil, a když po propuštění neměl nic na práci, učil se jazyky...Pak došlo mezi Tomášem a Janem k usmíření a Jan se do "fabriky" vrátil.

Ti ze čtenářů, kteří by měli bližší zájem o osvětlení rodinných vztahů mezi J. A.Baťou a pozůstalými po Tomáši Baťovi, tzn. k paní Marii Baťové a k T. J.Baťovi - ty odkazuji na osmou kapitolu knihy T. J.Bati: Švec pro celý svět. Kapitola je příznačně nadepsána:"Baťa versus Baťa" a má l5 stran. Zde si čtenář udělá sám věrohodnou představu o vztazích, které panovaly mezi J. A.Baťou a členy Tomášovy rodiny.

Já sám, jako autor knížky, kterou má čtenář v ruce, jsem pracoval u fy Baťa před druhou světovou válkou v gumárnách. Zde jsem prošel během jednoho roku řadou míst, vždy po 4-6ti týdnech jsem byl přeřazen do jiné dílny nebo budovy. Touto obměnou pracovních míst se již tehdy zde uskutečňovala "rotace" pracovníků, "job rotation". Každý pracovník (zaměstnanec) zde musel sloužit "od píky"a musel poznat co nejvíc pracovních úkonů na daném pracovním úseku. V tomto směru nebylo v podniku výjimek, každý musel projít léty učňovskými, pak tovaryšskými a ;teprve pak mohl vstoupit mezi mistry svého oboru. Každý se u této firmy vypracoval tak "vysoko", nač svými schopnostmi stačil.

Při této obměně rukodělných míst jsem byl jednou přeřazen do dílny, v níž se vyráběly černé filcové papuče s lisovanou podešví. (Dnes by je mnozí označili za něco podobného, jako byly "důchodky", které jsme poznali za totality). Mou povinností bylo, abych na konci "kruhu" ještě s jedním pracovníkem odstřihoval s nůžkami v rukou tzv."přetoky" gumy, které vznikaly po přilisování gumové podrážky k plstěnému svršku. Při této práci jsem zažil nejednou, jak mi nad hlavou začaly (po kontrole kvality práce mistrem, nadmistrem nebo správcem budovy) "lítat" již hotové papuče, které byly "namířeny" na ty z řady "šiček", které tyto svršky na strojích ušily, ale neušily je tak kvalitně, jak měly. Ty pak zažívaly neradostné chvíle. My jsme se pak u střihacího stolku museli často shýbat a uhýbat, aby nás tato - nad našimi hlavami létající obuv - nezasáhla. Že se taková věc neobešla bez křiku, bez hrubých a často i převelice "jadrných" nadávek vůči adresátce nedokonalé práce, není jistě třeba zdůrazňovat.

Také slovník samotného T. Bati nebyl žádnou květomluvou. Slovo "vole" bylo u něho skoro citoslovcem, ale užíval ho také o sobě jako o jiných."Víte co, pánové, pane? Volové jsme, volové." Vedoucím na poradě, s nimiž byl v kterési věci nespokojen, pravil: "Břucha máte, prdele máte, ale hlavy nemáte."

Byly ovšem případy, kdy byl rozhořčen nad chybou, která vznikla třeba z nedbalosti: pak šlo o kritiku a odsouzení, při čemž slova lump, zločinec, zloděj zdůrazňovala Baťovo rozhořčení. Tento ostrý, bezohledný způsob vyjadřování souvisel s patriarchálním rázem podniku. A byli to především příbuzní, které šetřil méně než ostatní. Na ně dovedl zvednout i kopyto, ruku a také nohu...Lidé však přijímali jeho strohost i jadrné vyjadřování a měli ho rádi. To souviselo i s tím, že ho neustále viděli mezi sebou, při práci. Byl všude, ve všech dílnách, na dvoře, ve skladě, všude si vyhrnul rukávy, každý s ním mohl promluvit po svém a na svém pracovišti. Každý se na vlastní oči přesvědčoval, že jejich šéf dře především sám sebe.

Svým přístupem k lidem i k práci vyvolával v kolektivech vědomí společného zájmu, esprit de corps, mj. tím, že zdůrazňoval společné úkoly a to, že jen spoluprací je lze dosáhnout. Tím dával lidem na vědomí, že spolu s ním zápasí o společnou věc a že jsou s ním osudově spjati. (3.)

Tomáš Baťa věděl, že ve svém podniku bude posuzovat a vést mnoho oborů a proto se též snažil poznat jich co nejvíce. Žádný budoucí podnikatel se nesmí mnohostrannému vzdělání (a tím i mnohostrannému růstu) vyhýbat, neboť právě tato mnohostrannost patří k jeho podnikatelské profesi. A rozumět kůži, jejímu zpracování, to bylo pro T. Baťu něco úplně základního. Dnes je možno za zvlášť aktuální pokládat vztah, postoj, který T. Baťa zaujímal k vědě a jejím nositelům, k vědcům, vynálezcům a zlepšovatelům, novátorům a vůbec ke všem průkopníkům pokroku. Mám tu ovšem na mysli skutečné vědce a nikoli ty, kteří po absolutoriu vysoké školy ztratili o další neustálé a celoživotní vzdělávání zájem a kteří jen projevovali okázale sklon honosit se kdysi dávno získaným titulem. Takové lidi T. Baťa naopak zcela přehlížel a nezaměstnával je vůbec, protože právě s tímto druhem lidí, byť měli tzv. akademické vzdělání, měl ty nejhorší zkušenosti. Ve vedení Baťových podniků byl jen nepatrný počet mužů s vysokoškolským vzděláním. Asi devět lidí z deseti začínalo svou životní kariéru ve čtrnácti letech po skončení měšťanky, jiní v šestnácti po ukončení obchodní nebo průmyslové školy. Zato si však zvlášť vážil a cenil těch, jimž se věda a její metody staly neustále cennějším nástrojem k hledání nového, pokrokového, k tvůrčím výbojům a činům v praxi. V této souvislosti uvedu, jak se T. Baťa choval k činorodým vědeckým pracovníkům.

Zaměstnával jich také několik. To, jak s nimi jednal, to lze snad nejnázorněji demonstrovat na jeho vztahu k Dr. Evženu Bělavskému, tehdejšímu vedoucímu ústřední laboratoře ve Zlíně, pozdějšímu profesoru na Technologickém ústavu a řediteli Výzkumného institutu "Tanac" v Montenegru, Brazílii.

Dr. Bělavský získal doktorát chemie v Brně a po absolutoriu vysoké školy pracoval 24 let v Baťových podnicích. V nich vykonal dílo, které mělo mohutný vliv na světovou úroveň Baťových koželužen, svého času největších na světě. Ve svých vzpomínkách na spolupráci s Tomášem Baťou uvádí mnoho takových příhod, které ilustrují velmi živě vztah T. Bati k vědeckým pracovníkům a proto dále uvedu alespoň některé z nich.

Zatím co T. Baťa nalezl v Dr. Bělavském vědce světové úrovně, Dr. Bělavský našel v Baťovi nejen zaměstnavatele a organizátora, ale génia provokujícího k hledání a zkoumání, naznačujícího cíle a dráždícího k řešení problémů. Během času se jejich vztah proměnil ve vztah učitele a žáka, přičemž za různých okolností se jejich vzájemné postavení měnilo. Tento poměr mladého vědce s vynikajícím akademickým vzděláním a staršího muže s nepatrným školským vzděláním, ale zato s geniálním podnikatelským mozkem, vrhá fascinující světlo na Tomášův vztah k intelektuálním individualitám a na jeho způsob ustavičného učení a poznávání. Tomáš Baťa patřil k onomu typu mužů, jejichž osobnost se intelektuálně rozvíjí jedině pod přímým vlivem vynikajících mozků, hledajících vášnivě pravdu ve světě hmoty i ducha. Životní příběh Dr. Bělavského a jeho vztahu k T. Baťovi vysvětluje mnoho ze záhad závratného růstu a úspěchů Baťových podniků.

Dr. Bělavský si nejprve vzpomíná na to, jak proběhl přijímací pohovor mezi ním a T. Baťou. Na otázku, v čem se vyzná a jak může být užitečný pro firmu mu odpověděl: "Vyznám se v činění kůží, v jejich barvení a konečné úpravě. Mimo to umím pracovat v chemické laboratoři." Když jsem mu to řekl, píše Bělavský, zablesklo se mu v očích a povídá: "To je něco jiného. Dáme Vám balík surových teletin na vyčinění a vybarvení. Až s nimi budete hotov, přinesete mi je ukázat." S tím jsme se rozešli.

Když jsem mu je přinesl hotové, Tomáš Baťa je vzal do rukou, pomakal je a povídá: "Toto je jiná řeč. Chcete u nás zůstat a pracovat v koželužně a koželužské laboratoři?" Zůstal jsem. Takto jsem začal své skutečné praktické vzdělání v koželužském průmyslu. Časem jsem zjistil, že nebylo nic lehčího nežli léta mých dlouhých studií na univerzitách. Tomáš byl tvrdý učitel. Nicméně krok za krokem jsem poznával, že je to člověk, který se skutečně o mne zajímá a proto jsem snesl mnohé, co bych nebyl snesl od kohokoli jiného. Poznal jsem v něm totiž člověka, který byl jak tvrdý realista, tak muž hořící žárem hledat a tvořit. V jeho nápadech byly záblesky génia. Často jsem zůstal bez dechu, často mne provokoval k zuření. Život s ním nebyl lehký.

Jeho pracovní metody? Při jedné z večerních konferencí, když prohlížel vyrobené boty, prohodil: "Potřebujeme nové vzory telecí kůže pro podzimní sezónu - a potřebujeme je zítra." Když to řekl, podíval se na mne. Povídám: "Teď je již téměř tma." V očích mu to zasvítilo způsobem, který jsem znal: "Až je ukončíte, přinesete mi je domů, třeba i do ložnice. Nemusíte čekat až vyschnou." Dr.Bělavský v tu chvíli pochopil, že člověku Baťova druhu je třeba posloužit právě tehdy, kdy on to potřebuje a žádá.

Když jsem se vracel do laboratoře, zapadalo slunko...Jeho poznámka, "až budete hotov, přineste mi vzorky domů" ukazovala, že mu záleželo na tom, aby je měl zítra. Dal jsem se do práce.

Bylo již k ránu, když jsem zaklepal na jeho domovní dveře. Přišel mi otevřít v pyžamu, pozval mne dovnitř, prohlédl kůži, omakal ji a položil na koberec. Protože byla ještě vlhká, zůstala na něm skvrna. "Je to dobré", řekl mi, "dobrou noc". Podíval se na koberec a prohodil: "Mánička se bude zlobit, že jsem jí zašpinil koberec..."

Nejen, že chtěl vědět všechno, chtěl to vědět rychle a trval na tom, aby všechno bylo vyjádřeno jasně, srozumitelně a stručně. Dr.Bělavskému kladl T. Baťa často těžce předvídatelné otázky, které směřovaly k podstatě věci, k efektivnosti výroby, k cenám a vahám materiálu apod. Např. se ho zeptal: "Jakou efektivnost má nyní palivo, s nímž nyní vyrábíme přehřátou páru? " Anebo: "Jaká je váha neonu?" Anebo: "Jaký efekt má centrifugální síla na čištění usní a činidla v otáčivých sudech?" Proboha, říkával jsem si často, ten člověk chce vědět všechno...Když jsem mu odpověděl, že to vyhledám a zavolám ho později, řekl mi často: "Neobtěžujte se, já počkám u telefonu". T.Baťa měl svou podnikatelskou vůli a byl zvyklý ji též prosazovat.

V prvních dnech po nástupu do práce ve Zlíně T. Baťa Dr. Bělavskému řekl: "Budeme vás titulovat pane Bělavský - ne doktor Bělavský." Když jsem se ptal proč, řekl mi: "Doktorů je mnoho, ale je jenom jeden Bělavský a je jen jediná cesta, jíž pan Bělavský u nás může získat jméno. Jeho práce a její výsledky. Vaše diplomy mají zvláštní hodnotu a doporučuji, abyste si je zavěsil na stěnu laboratoře, kde zůstanou. Práce, již podnik od vás potřebuje, musí být taková, aby ji bylo cítit v každé dílně - a to bude jen tehdy, když ji tam budete ustavičně pozorovat a sledovat." Tomáš Baťa dobře chápal, že není ani tak obtížné vědět, jako je těžké umět.

Dr. Bělavský si vzpomněl na případ, kdy ho T. Baťa požádal, aby vypracoval předpisy pro výrobní proces na činění surových kůží pro podešve a v této souvislosti uvedl: "Udělal jsem to důkladně a popsal do nejmenších podrobností vliv tkaninových látek při pronikání mikroskopických vláken kůže, jež jsou složeny z proteinů, jejichž aminokyselinová struktura se ustaluje permanentně pod vlivem mikroskopicky rozptýlených činidel."U živého Boha, proč to neřeknete v jednoduché češtině, "řekl mi, když můj popis přečetl. Jak to vidím, je to přece jednoduché. Kůže stažená z dobytka prostě hladoví. Musí se proto nakrmit. Činící břečka není ničím jiným než krmidlem." Zastavil jsem ho poukazem, že činící proces tak jednoduchý není, že správné činění vyžaduje tkaniny s molekulárním složením různých rozměrů a že každá činící dávka musí být složena tak, aby bylo docíleno celkové rovnováhy nutné k vazbě různých molekul."Bože, bože, proč to tak komplikujete? Proč nepokračovat v tom procesu krmení, který je tak jednoduchý? Když začínáte obědvat, nezačnete přece s vepřovou pečení. Začínáte s polévkou. Chcete-li si nejen pochutnat, ale také se správně živit, jíte pomalu. Pečeně, zelí, knedlík přijdou potom, jako podstata. Zákusek přijde nakonec a popřípadě také sýr a ovoce. A když to sníte ve správném čase a ve správném množství, pak jste schopen udělat druhého dne kus pořádné práce. S kůží je to stejné. Když se kůže dostane do bot musí pracovat, a proto když se mění v useň, musí být správně krmena. Když to vysvětlíte takto obyčejným lidem, kteří činí kůži, pak tomu porozumí a nakrmí ji správně. Celá věc je přece tak jednoduchá." Tomáš Baťa měl obzvláštní schopnost zjednodušovat také technické otázky. Inženýra, který mu podrobně vykládal, jak rozřešit problém vést svítiplyn ze Zlína do Otrokovic potrubím o menším průměru, přerušil slovy: "Zkrátka, chcete tam dát motorek - tak ho tam dejte."

To byl jeho způsob, jak chápal komplikované vědecké problémy.

"Já jsem se z toho naučil," dokládá Dr. Bělavský, "jak je vysvětlovat neodborníkům a později studentům" a pokračoval dále slovy."Trvalo to léta, nežli jsme si začali vzájemně rozumět. Byl to proces, který u mne začal pocity respektu k člověku, který byl zřejmě rozeným vědcem geniálních schopností, jehož mozek pronikal podstatu věci nebo problému a vytvořil z nich určitý smysl...Vykonal jsem s ním řadu cest, z nichž každá končila inspirací a mnohá založením nějakého nového podniku. Jednou, když jsme sedli do vlaku ve Zlíně a projížděli pomalu okolo továrních budov a nádraží, všiml si hromady dřevěných pilin a odřezků před budovou na výrobu dřevěných podpadků a kopyt."Jaké to mrhání". Otočil se ke mně. Můžete s tím něco udělat? Naštěstí jsem tehdy studoval možnost zužitkování odpadků dřeva a tak jsem mu odpověděl, že by bylo možno vybudovat proces na přeměnu tohoto smetí v aceton a postavit na to továrnu. Tehdy jsme potřebovali rozpustidla při různých operacích ve výrobě obuvi, barev a v koželužnách."Výborně!" zvolal. Máme před sebou dlouhou cestu, kdy vás nebude nikdo vyrušovat. Načrtněte plán takové továrny, vypočítejte kolik by stála a kolik můžeme ušetřit, když ji dáme do provozu."Uvědomil jsem si, že by bylo zbytečné, kdybych mu začal vysvětlovat, že k takovému návrhu potřebuji technickou literaturu referenční knihovny. Naštěstí jsem měl sebou kapesní chemickou příručku a tak jsem se dal do práce. Trvalo mi to několik hodin, nežli jsem mu předal návrh. Přečetl jej, řekl "dobře, předejte to mé sekretářce, ale napřed to podepište!"

Zaváhal jsem. Bylo mi jasno, že je nemožné, abych neudělal v pouhém náčrtku chyby - ale podepsal jsem jej. Když jsme se vrátili z cesty, přepracoval jsem celou věc, doložil rozpočtem, předpokladem výsledku a teprve potom mu jej předložil ke schválení. Podepsal jej beze slova."

Mezi mnohými různými úkoly Dr. Bělavského bylo také posuzování různých vynálezů. Nejen v podniku, ale v celé republice bylo známo, že Tomáš Baťa má vynálezce rád a každý, kdo měl nejen hotový vynález, ale i myšlenku na zlepšení práce a obchodu, mohl počítat se slyšením."Podle jeho instrukcí", říká Dr. Bělavský, "měl jsem přijmout každého vynálezce a bez ohledu na jeho zjev, pozadí, vzdělání s největší zdvořilostí vyslechnout ho, pečlivě zhodnotit jeho vynález a předložit mu takový, který měl jistou hodnotu. Jeden vynálezce navrhoval prostředek na zvýšení trvanlivosti kůže na podešve. Byl to švec, člověk málomluvný a podivného zevnějšku...Tvrdil, že kůže podřadné struktury (z břišní části dobytka), napuštěná jeho prostředkem se vyrovná trvanlivostí podešvové kůži z nejlepších částí (kruponům). Pochyboval jsem o tom. Ten muž neznal nic z koželužství, ani z chemie, ale předal jsem návrh Tomášovi."Řekněte mu, že jeho vynález vyzkoušíme na několika párech bot pro listonoše tak, že jedna bota bude mít podešev z jadrného kruponu, druhá z břicha napuštěného jeho prostředkem". Ten muž to přijal a k mému velkému překvapení se ukázalo po několikaměsíčních zkouškách, že měl pravdu. Tomáš nařídil, abychom jeho vynález koupili s výhradním právem užívání. Byl používán na zvýšení trvanlivosti spodkové kůže pro pracovní a dětskou obuv."

T. Baťa dovedl vysoce ocenit vynálezce a zlepšovatele i jejich pracovní výsledky, neboť si byl dobře vědom toho, že takové plody ducha, s kterými tito lidé přicházejí, se rodí zpravidla v útrapách a mukách. Mnohé z těchto plodů byly tak prostinké a jednoduché, že ti, kteří neznali charakter a zákony tvůrčí práce si nedovedli ani představit, jaké úsilí za nimi stojí, kolik námahy bylo vynaloženo k docílení právě těch nejjednodušších výsledků.

T. Baťa vychovával své spolupracovníky vlastním příkladem a i když o problémech výchovy mluvil jen málokdy, vykonával svou vychovatelskou práci tím, že ji dělal. Dr. Bělavský ve svých vzpomínkách uvádí, jak mu T. Baťa jednou zatelefonoval, aby s ním šel na prohlídku koželužských dílen a pokračoval ve svém vyprávění takto: "Sešli jsme se v mokré dílně, kde si všiml muže pracujícího u hromady surových kůží před namáčením, jehož košile byla špinavější než podlaha okolo kůží."Jak se jmenuje ten člověk", zeptal se mistra dílny. Ukázalo se, že pochází z nějaké zapadlé obce v hornatém okolí Zlína. "Poslyšte", řekl mistrovi, s lidmi, kteří nedbají o sebe, nemůžete dělat pořádnou kůži. Bylo by zbytečné, abyste se pokusil domluvit mu přímo. Pozvěte sem jeho ženu, zaplaťte jí cestu a řekněte jí až přijde, a uvidí to vše, aby se postarala o to, aby její muž ani neodešel z domu, ani nepřišel domů v takové košili."

"Nikdy bych neuvěřil, co vzešlo z této příhody, kdyby mi ji někdo vyprávěl. Byl to nejen onen muž, který přicházel do práce a odcházel z ní v čisté košili. Za několik dní se to rozšířilo po celé dílně a za pár týdnů ve všech koželužnách. Tomáš nejen znal sílu a vliv žen. Dovedl ji řídit tam, kde jen síla ženy byla schopna uskutečnit žádoucí změnu. Možná, že toto tajemství vyjádřil nápisem na tovární zdi:"Skromná žena - lenivý muž."

Každý, kdo znal úroveň koželužství v začátcích tohoto století ví dobře, že koželužny byly tak špinavé a pochmurné, že se nikdo v nich ani nepokoušel zavést a udržovat čistotu. Pokud vím, byl T. Baťa první, který se o to ve svých koželužnách nejen pokusil, ale který to také dokázal. Každá dílna a každý stroj musely být vyčištěny týdně, okna umyta a podlaha vydrhnuta. Byl snad prvním zaměstnavatelem, který zařídil v dílnách teplé sprchy pro dělníky a trval na tom, že musí čistit a střídat své pracovní šaty pravidelně. Co dělal, aby probouzel zájem o čistotu? Koželužské stroje byly natřeny černou barvou, takže bylo velmi obtížné, ba nemožné při přehlídce objevit, jsou-li zaprášené a špinavé. Jednou před koncem týdne přišel T. Baťa do koželužny vystrojen v bílých rukavicích a začal prohlížet stroje tím, že ohmatával jejich povrch. Výsledek byl samozřejmý. Účinek této inspekce byl neočekávaný a pokud šlo o koželužský průmysl neobyčejný. Nařídil, aby všechny stroje byly natřeny bílou barvou. Nicméně podmínky koželužské výroby, jež nutí k ustavičnému boji s nečistotou, jej nakonec přivedly ke kompromisu. Koželužské stroje v Baťových dílnách byly natřeny barvou světlešedou."

Na tomto místě je myslím vhodné, abych přerušil vzpomínky Dr. Bělavského a uvedl, že v polovině osmdesátých let ve špičkových podnicích ve Spojených státech bylo rovněž prokázáno, že zvýšené režijní náklady např. na čistotu v dílnách vůbec nemusí představovat náklady neefektivně vynaložené zvláště s ohledem na vysokou kvalitu práce. Např. u firmy General Motors ředitel slévárny prokázal (a to je provoz, který co do čistoty pracovního prostředí je vedle takových provozů, jako jsou např. galvanovny, chromárny, stejně jako koželužny), že je velice ekonomické vybílit velké haly provozoven, odstranit nedostatky a nevzhlednost pracovišť. Vycházel z toho, že není možné vyžadovat, aby pracovníci dbali na kvalitu, hospodárnost a bezpečnost práce, když sami jsou nuceni pracovat v ponižujících podmínkách a nepěkném prostředí. Trval na tom, že podmínky i práce sama musí být bezvadné, neboť na tom se dá jedině vydělat mimo jiné proto, že se pak dílo nemusí dodatečně předělávat. (4.)

Na tomto příkladu bylo, myslím, názorně dokázáno, jak vysoce předvídavé byly přístupy T. Bati při řešení pracovních problémů. Přejdeme ale k jiné příhodě. Když se T. Baťa vrátil z jedné z cest po Blízkém a Středním východě, přivezl s sebou pouličního čističe bot ze Sýrie v typickém oděvu jeho třídy, s celým malým a chudým zařízením na čištěním obuvi. Po jeho příjezdu zavolal Dr. Bělavského a řekl mu: "Vím, že máte určité problémy s konečnou úpravou kůže (finišem) obuvi a že vám může posloužit rada experta. Když jsem pozoroval tohoto člověka při práci, poznal jsem, že je to profesor, který nás může něčemu naučit. Zařiďte, aby vám předvedl, jak to dělá a svolejte vedoucí obuvnických dílen a koželužen, aby jim to ukázal."

"Svolal jsem konferenci vrchních vedoucích výroby a naznačil posunky Arabovi, který mluvil jen arabsky, aby začal pracovat. Když jsem ho pozoroval, bylo mi jasno, že nezná nic z chemického složení krému, který používal a že nemá ani potuchy o teorii reflexí světla, jež je vědeckým základem pro předběžnou úpravu kůže tak, aby vrhala žádoucí lesk po konečném leštění. Nicméně ten chlapík ovládal prakticky všechno, co nakonec vyvolalo žádoucí lesk. Ukázal nám, jak čistí zamazané boty prakticky. Napřed je omyl vodou, osušil hadříkem, a potom nanesl na povrch kůže vosk, ne kartáčem, ale měkkou částí dlaně, velmi tenkou vrstvu. Potom začal třít kůži jemnými tahy, opět měkkou částí dlaně, nikoli kartáčem nebo hadrem. Napřed pomalu a lehce, potom zrychleným tempem a pevněji. Zanedlouho kůže nabyla skvělého lesku, jako zrcadlo. Bylo mi jasno nejen proč to dokázal, ale také jak. Mikroskopický povrch kůže je totiž takový, že k docílení perfektního lesku je třeba, aby vosk i kůže měly stejnou teplotu, aby na sebe reagovaly příznivě - a to docílil zahříváním jejich povrchu rukou, teplotou lidského těla." (5.)

Dále uvedu ještě jednu svéráznou příhodu, která se přihodila Dr. Bělavskému po letech, kdy na pozvání jednoho ze svých bývalých profesorů navštívil pražskou Karlovu univerzitu. Zmíněný profesor, vědec světové úrovně, se obrátil na Dr. Bělavského s dotazem, který zněl takto: "Sledujeme zde práci T. Bati a chtěli bychom mu vyjádřit uznání a nabídnout mu čestný doktorát. Mohl byste se ho otázat při vhodné příležitosti, zda by jej přijal?"

Uvažoval jsem o tom dlouze a opatrně, až jednou, když jsem ho našel o samotě a v dobré náladě jsem mu to oznámil. Byl jsem si jist, že mu to udělá radost a že budu mít ve svém poslání úspěch.

Když jsem to vyslovil, zpozoroval jsem, že se jeho nálada okamžitě změnila. Zvážněl, a v jeho očích, které ještě před chvíli hrály smíchem, se objevila hloubka, již jsem znal ze všech případů, kdy řešil problém. Ten člověk měl zvláštní oči briliantní záře jiskřící jako plaménky světla odražené vyleštěnou ocelí. Odpověděl mi velmi pomalu a vážně."Řekněte těm pánům, že jim srdečně děkuji, ale že čestný doktorát nepřijmu. Jestliže práce již dělám má pro naši zemi trvalou hodnotu, všechno co jsem vykonal, tu po mně zůstane. Žádný akademický titul k ní nepřidá ničeho."

"Uvažoval jsem o jeho odpovědi dlouho - myslím na ni stále. Je mnoho doktorů, ale Tomáš Baťa je jen jeden..."uzavírá Dr. Bělavský své vzpomínky na Tomáše Baťu. (6.)

Pro T. Baťu plně platí, co o velké osobnosti řekl A. Schopenhauer: "...po cti, tj. po dobrém jméně se má snažit každý, po hodnostech jenom ti, kdo slouží státu, a po slávě jenom málokteří. Avšak čest se pokládá za neocenitelný statek a sláva je to nejdrahocennější, čeho může člověk dosáhnout, za zlaté rouno vyvolených: kdežto hodnostem dají přednost jenom pošetilci."

Nyní ještě pár slov k některým dalším stránkám tvůrčí osobností Tomáše Bati. Byly doby, kdy pojem podnikatele byl ztotožňován s pojmem peněžního kapitalisty. To ovšem nebyl a není případ T. Bati. Podnikatel jeho typu se nemůže stát finančníkem, natož spekulantem na burzách. O nesprávnosti této představy svědčí již ta okolnost, že tuto činnost lze provádět také s peněžním kapitálem, vypůjčeným v bance nebo jinak daným k dispozici podnikateli.

Peněžní kapitál se však mění v podniku na věcný, ve stroje, budovy , zařízení a nástroje, v suroviny, tovary a polotovary. Podnikatel pak rozhoduje o tom, do jaké míry se čistý výnos použije k obnově a rozšíření podniku, nebo jako peněžní důchod pro soukromé, mimo rámec podniku existující potřeby. Stanovisko k této dvojí možnosti je důležité pro osvětlení povahy podnikatelské osobnosti.

Znamená to snad, že si T. Baťa v bankách peníze nikdy nepůjčoval? Půjčoval, i když jen přechodně. Nebyly to však peníze, určené k rozšiřování podniku. Když šlo o větší částky, byl to obvykle provozovací kapitál nutný k opatření surovin, k výplatě mezd a pod. Ke stejnému účelu T. Baťa užíval peněz zaměstnanců, svěřených v podobě kont podniku, pokud ovšem nebyly uloženy hotově v peněžních ústavech.

Podniku samotnému ponechával z čistého výnosu vše mimo poměrně nevelké obnosy které potřeboval pro svůj soukromý život, prostý přepychu a utrácení. Když se rozhlásilo, že jedná o koupi velkostatku - z něhož podstatnou část věnoval obci - otázal se ho kdosi, jak se zařídí na zlínském zámku. Tomáš Baťa byl překvapen. Jeho záporná odpověď byla bezprostřední, myslil na podnik a na obec a ani mu nepřišlo na mysl, že by v zámku bydlel.

V tom, že T. Baťa užíval zisku k zvětšení podniku, k modernizaci jeho strojního a nástrojového vybavení a tím k zlevnění a zkvalitnění zboží a zvýšení odměn zaměstnanců, v tom byla jeho velikost, jak je tomu ostatně s velikostí každého moderního podnikatele. Usiloval, aby nejen podnik jako celek, nýbrž každé jeho samostatné oddělení (jako samosprávný dílčí úsek podniku) mělo čistý výnos. Když se ukázalo, že se to nedaří, přeměnil je nebo zrušil. Jen v případech, kde šlo zcela zřejmě o prospěch který se projevil jinde, přispíval z celkového výnosu. Tak subvencoval např. letecký provoz svého podniku, některá studijní oddělení a zásobování zaměstnanců v dobách, kdy pro ně chtěl při stoupajících cenách na trhu udržet jejich stálost. Ale také to pokládal za přechodné, předělával a měnil oddělení tak dlouho, až mohla splnit svůj úkol, aniž vykazovala ztrátu. Šel tvrdě za ukazatelem čistého výnosu, jeho nákupní oddělení bylo postrachem dodavatelů, nutil je až ke krajním cenovým ústupkům.

Podnikatel, který by tvrdil, že nechce poctivou cestou docílit nejvyššího zisku, lže anebo ztroskotá. Baťa nic takového netvrdil. Ve schůzi moravského zastupitelstva l2. listopadu l929 prohlásil: "Každé hospodaření, které vykazuje pasivum, je úpadkem mravním."

K objektivnímu hodnocení Baťova systému se nejvíce přiblížil P. Devinat, když v závěru své práce o tomto systému poznamenal, že Baťa "chce dosáhnout duchovního včlenění svých spolupracovníků ve smyslu "služby veřejnosti", o kterou usiluje nejen mravním působením, ale především umožněním přímého zájmu na úspěchu. Zde spočívá skutečné jádro Baťova systému. Je pravda, že i mnozí jiní podnikatelé uplatnili podíl na zisku té či oné formy ve svém podnikání. Rozdíl však spočívá v tom, že u Bati není cíl jen ve zvýšení výkonu, nýbrž především v praktické hospodářské výchově, o kterou usiluje právě tak v zájmu podniku jako v obecném zájmu sociálním. Baťa vytýká např. velkoprůmyslu, že se ani dost málo nestará o výchovu a vzdělání dělníka, ba dokonce namnoze v udržování duševního i hmotného životního standardu dělnictva na nízké úrovni spatřuje pro sebe výhodu."

Svým systémem proměnil T. Baťa průmyslový podnik ve školu, v níž lidé nabývali svou denní prací znalosti, vlastnosti a schopnosti řídit moderní průmysl i vlastní život. To zvláště platilo o absolventech Baťovy školy práce, o mladých mužích i ženách, kteří po svérázné výchově v internátech, v praxi i ve škole začali vytvářet nové společenství lidí, spjatých novým podnikatelským myšlením i zájmem a stejným způsobem práce.

T. Baťa prahnul po vzdělání. Byl samoukem v mnoha oborech, "selfmademanem", a měl také obsáhlé znalosti např. v technice, v lesním hospodářství i v jiných oblastech. Než začal organizovat stavební oddělení v závodě, učil se základům statiky a dovedl vypočíst staticky betonovou budovu. To, co mu nemohla poskytnout obecná škola, doplňoval rozhovory s odborníky a horlivou četbou. Touha po těchto rozhovorech byla pověstná. Zaznamenejme jen dvě vzpomínky současníků o této věci.

Dominik Čipera v rukopisné poznámce napsal:"Kdykoli ve své práci narazil na problém, na jehož řešení mu jeho školní průprava nestačila, doplňoval tyto své nedostatky stykem s vynikajícími odborníky. Tak např. velkou péči věnoval oboru zdánlivě jeho podnikání vzdálenému, tj. lesnímu hospodářství. Mnoho času strávil s vysokoškolskými profesory, hlavně a to nejčastěji s ing. Dykem, profesorem Vysoké školy zemědělské v Brně a jeho vědomosti v tomto oboru byly tak široké, že byl beze sporu jedním z nejlepších odborníků v lesním hospodářství.

Když se zabýval rekonstrukcí svých strojíren, vešel ve styk s nejlepšími strojírnami, které byly v Evropě. Známé jsou jeho diskuse s továrníkem ing. Janáčkem a jeho cesty v Evropě, kde navštívil nejdokonalejší strojírny. Zaměstnával sám vynikající odborníky, se kterými probíral podrobně i nejmenší strojírenské detaily. Svými vědomostmi se mohl měřit s kterýmkoli strojním inženýrem.

Když v roce l922 začaly do jeho podnikání rušivě zasahovat rozmanité jevy, začal se vědecky zabývat národohospodářskými problémy a seznamoval se s vědeckými zásadami národního hospodářství za pomoci vynikajících hospodářských činitelů."

Profesor pražské univerzity Dr. A.Wenig rozebral tuto snahu a sklon Tomáše Bati těmito slovy: "Baťovi se nedostávalo formálního vzdělání a v tomto směru byl tedy vědeckým naturalistou. To způsobilo, že mnohdy řešil s velikou energií problémy technické i hospodářské, aby nakonec poznal, že správná rozřešení těchto problémů jsou již dávno duševním majetkem lidstva. Ale přirozená vloha vědeckého myšlení nahradila plně tyto nedostatky formálního vzdělání a Baťův vědecký naturalismus byl dokonce i jistou předností jeho způsobu myšlení, jež bylo prosto určitých předsudků, které se vinou ve vědeckém profesionalismu. Proto dovedl Baťa vnésti často mnoho nového světla i do otázek, o nichž se všeobecně již soudilo, že jsou vědou i praxí rozřešeny bez pochybností.

Nedostatek formálního vzdělání působilo také, že Baťa nedovedl myslit jinak, než nahlas. Proto rád debatoval, neboť během debaty se teprve jasně krystalizovaly jeho myšlenky, které nedovedl odloučit od zvukového dojmu slov. To budilo u mne ze začátku, jako u mnohých jiných, dojem, že Baťa je ve svých názorech nedůsledným, že často zavrhuje to, co ještě před několika okamžiky hájil. Ale záhy jsem poznal, že se tu odehrával přede mnou nahlas proces eliminování a vylučování nesprávných nebo nevhodných předpokladů, vedoucích k závěrům, jejichž logickou vadnost Baťa ihned postřehnul. Myslil v přísně logických formách a vady v myšlenkovém postupu svém i jiných poznal s neomylnou jistotou citlivého, jemného přístroje měřícího."

V době, k níž se váží výše uvedené vzpomínky (okolo roku l922) mu žena předčítala Goethova Fausta. Chtěl na ní, aby mu některé části opakovala. Z knih četl nejraději ty, které byly naplněny důvěrou v životní úspěch a optimismem. K jeho oblíbeným knihám náležely spisy Jacka Londona, Cassona, Lorimera a další. Bezohledně však zavrhoval vše, co nebylo obsahem zaměřeno k síle života, optimismu, statečnosti. Když mu manželka předčítala román, v němž je mladá žena na rozpacích, nemá-li odejít od svého muže s kapitánem který ji upoutal a pak přesto vytrvala u muže, Baťa se vyjádřil takto: "Je to krásné, ale když se v tom projevuje jen chvilková slabost, nesluší se, aby byla rozšiřována." Roztrhl knihu a hodil ji do pece.

Když mu sekretářka předčítala pasáže z knihy indického filozofa, přerušil ji slovy: "Kdyby se raději staral, aby jeho lidé nechodili bosi."

Když se jednalo o stavbu domků, jimiž chtěl odpomoci bytové nouzi svých zaměstnanců, schválil T. Baťa stanovisko jednoduchého, ale účelného řešení s odůvodněním: "...snažme se ukojit rychle hlad po bydlení za málo peněz, které máme, a na tu krásu budeme myslit až potom...". "Nepotřebujeme vikýře", řekl při jiné příležitosti, když se jednalo o výstavbu rodinných domků, "potřebujeme koupelny". A jak krásné a účelné město postavil, zbudoval. Měl smysl i pro krásu strojů. "Jak se vám líbí hoblovačka", řekl jednou někomu v dílně, "je jistě tak krásná jako antický chrám".

Na závěr této části ještě uvedu, jak Baťa řídil podnik a jak si představoval řešení otázky svého nástupce. Nejprve k otázce řízení závodu.

"Na řízení závodu je zúčastněna většina lidí v něm zaměstnaných. V čele každého oddělení je muž, vedoucí oddělení, na jehož účet a odpovědnost se v jeho oddělení pracuje. Jeho postavení a způsob práce jsou do jisté míry podobny práci nájemce, podnikatele, který pracuje s pronajatým kapitálem (dílnou, stroji, energií, výrobními pomůckami atd.) na výrobku zušlechťovacího řízení. O zisk z provozu své dílny se dělí tento podnikatel s nejpřičinlivějšími zaměstnanci dílny a správou závodu. Vzájemný poměr a spolupráci jednotlivých oddělení a dílen upravují vzájemné obchodní smlouvy. Při zadávání a předávání prací si tato oddělení počínají jako cizí podniky (mají oferty s rozpočtem, stanovené dodací lhůty atd.). Kontrolu těchto smluv provádí jednak kalkulační oddělení, jednak ředitelny závodů. (Případné nedorozumění se vyřídí arbitráží nestranných rozhodčích.)

Vzájemná výměna jak opracovaných polotovarů, tak i hotových výrobků se děje formou svérázného obchodu - prodeje.

Kontrolují se polotovary i výrobky přímo v odděleních, aby kontroloři rozhodovali nestranně a nebyli ani platově podřízení a odvislí od vedoucích výroby.

Veškerá práce se provádí plánovitě podle plánu vypracovaného přesně na rok dopředu - přibližně na více let dopředu. Tento celkový plán pozůstává vlastně z velikého množství plánů, předpokladů práce jednotlivých oddělení. Je rozdělen na denní plány, tzn. na takové množství práce, která se vykoná v jednom kalendářním dnu, v osmi hodinách. Souhra všech oddělení je ovšem nezbytným předpokladem provedení tohoto denního pracovního plánu."

K řešení otázky svého zástupce se T. Baťa vyjádřil v jednom ze svých projevů, kde mj. řekl:"Problém svého nástupce jsem počal řešit před 36 lety, když jsem přizval k svému verpánku prvního pomocníka.

Nikdy bych si nebyl přizval pomocníky a mnoho pomocníků, kdybych organizoval svou práci tak, abych byl při ní nepostradatelným.

Práce, kterou organizujeme, nemůže potřebovat lidi, kteří touží po nepostradatelnosti. Stejně nemůže tato práce potřebovat ty, kteří chtějí zůstat nádeníky. Propustil jsem před lety pomocníka ve skladě, který nosil balíky na zádech, místo co by se postaral o jejich dopravu samospádem, když mi odpověděl, že to je starost a práce ředitelská, kdežto on chce zůstat vždy poctivým dělníkem.

Žádný podnik nevyroste k velikosti, pokud si nevynalezneme způsob, jak měniti nádeníky v ředitele. V ten den, kdy se nám podařilo rozřešit tento problém, rozřešili jsme také otázku vedení našeho závodu v budoucnosti."

Tak se Tomáš Baťa vyjádřil v roce l931, tedy rok před svou smrtí. Tehdy vzbudilo toto jeho stanovisko určité pochybnosti. Ale klidný chod a další rozvoj podniku po jeho skonu prokázal znovu jeho velkou prozíravost i v této věci: uspořádat svou organizaci a řízení podniku tak, že mohl klidně a v každé chvíli odejít bez obav co nastane za jeho nepřítomnosti.

Všechny výše uvedené řádky nejsou, jak si čtenář jistě uvědomil, napsány od života odtrženým teoretikem. Sám Tomáš Baťa nikdy jalovým teoretikem nebyl. Byl naopak živým příkladem Goethova výroku: "šedivá...je všechna teorie, žití zlatý strom se zelená."

Velké síly podnikatele, jeho zaujetí pro věc musí zřejmě oživovat velký cit nebo přesvědčení o nadosobním životním poslání. U Tomáše Bati to byl především pevný charakter, osobní hrdost a hluboký smysl pro čest, které byly spojeny s rozhodností nevzdát se v žádné situaci bez boje a bez pokusu změnit hrozící porážku ve vítězství. Při provádění svých záměrů a plánů byl smělý, rozhodný a projevoval se jako naprosto neústupný v případech, kdy byl přesvědčen, že je v právu. Byly to právě morální síly, které nás i v současnosti, tj. více než půl století po jeho smrti nutí k tomu, že se k němu znovu vracíme, že se necháme opět a opět ovlivňovat jasem jeho podnikatelského rozumu. T. Baťa se nikdy nedal zmást chvilkou ani zlákat detaily, jednotlivými fakty, nýbrž všechno zasazoval do celkového vývoje. Toto širší podnikatelské nazírání jej jako podnikatele poznamenalo a zůstalo mu již jednou provždy.

Celý plodný život T. Bati dokazuje hodnotu mravních veličin, ocelové vůle a charakteru, podnikatelské cti a lidské důstojnosti. Všichni, kdo měli možnost pracovat v jeho nejbližším okolí poznali, že moudrost jeho podnikatelského jednání nepochází z žádných okázalých výkladů nebo z učených akademických pojednání, ale z prostých osobních poznatků, pozorování života prostých lidí. Bedlivě si všímal, jak si počínají při práci, co je podněcuje k vyšším výkonům, jaké jsou jejich možnosti, zájmy a potřeby. Vycházel z osobních zážitků, prožitků, pocitů, z celkových dojmů a zkušeností, získaných na cestách doma i v jiných zemích. Na těchto poznatcích založil též podnikatelský systém firmy.

****

Poznámky

1.	Ing.Berty Ženatý byl mj. autorem dvou dílů objemných knih "Země pruhů a hvězd" a knížky "Americké domečky". Tyto knihy vyšly v nakladatelství F. Borového v Praze v letech 1920-1926.
2.	Se synem J. Zavrtálka jsem chodil ve škole do stejné třídy. Člověk se musí mimoděk usmát, když při listování knihami B. Ženatého, které Baťa bezpochyby dobře znal, spatří mj. fotografii stroje na čištění silnic, na němž sedí sám pan starosta malého městečka v Kalifornii, který stroj zakoupil a hned se na něm vydal do ulic, aby si sám vyzkoušel, jak stroj pracuje - viz druhý díl zmíněného díla B. Ženatého, str. 632. A stejný úsměv na tváři každého, kdo zná Zlín, vyvolá hned první obrázek rodinného domku, ve kterém manželé Ženatí bydleli za svého pobytu v USA a který označili za "typicky americký", viz str. 9. Amerických domečků, nakl. Borový l93l. Těchto domků s rovnými střechami, v nichž bydleli zaměstnanci Baťovy firmy, je rozeseto stovky po různých čtvrtích města Zlína. Jiný typ těchto domků uvádí v životopisu T. Bati A. Cekota z roku l929. Jde o typ "Aladin", str. l47.
3.	Tehdy byla taková doba, že mistři, kontroloři i jiní výše postavení pracovníci firmy mohli ponižovat důstojnost lidí a s oblibou tak činívali zvláště vůči rukodělným pracovníkům. Stejně si ovšem počínali v tehdejších poměrech vedoucí pracovníci také v jiných podnicích a fy Baťa nebyla v tomto směru výjimkou. V tomto směru si stačí přečíst některé romány F. S.Tůmy, Pan závodní, Na kresách atp. ,aby si mladý člověk učinil reálnou představu o tom, s jakou zvůlí jednávali kdysi vedoucí s podřízenými i s jejich manželkami. V přítomné době je již situace v mnohých, zvláště nejvyspělejších zemích, jiná, důstojnost člověka je chráněna mj. i ústavami a právě podniky, které jsou řízeny nejprogresivnějšími metodami patří mezi ty, které naopak až úzkostlivě střeží a hájí a respektují důstojnost svých pracovníků. Zde lze uvést mj. nemálo praktických příkladů z knihy "Řízení špičkových podniků" v USA, kterou z amerických výzkumných podkladů připravil Ing. Jan Orlík v roce l988, vydal TES - IHTS, FMHSE,Praha.
4.	viz výše uvedená práce, str. l94
5.	Tento postup jsem si při čištění bot ověřil sám mnohokrát při cestách v Sýrii, Libanonu a Jordánsku. Čištění bot je v těchto zemích obřad, kterému jen málokterý z "našinců" odolá. Nejen to. Jak jen může, vždy pohlíží s obdivem, který se mísí s údivem, na opakování tohoto obřadu. Popis, který uvedl Dr. Bělavský, je naprosto přesný. Dr.Bělavský k němu ovšem navíc přidal vědecké zdůvodnění. Každý, kdo byť jen jednou navštívil Blízký a Střední východ ví, že zdejší čističi bot jsou skutečnými mistry svého oboru, že Evropané si nechávají své boty čistit denně a že tak činí mj. proto, že všichni se alespoň pohledem těší z tohoto obřadného konání, neboť je skutečně radost pohledět na to, jak dovedně si při tomto "obřadu" čističi bot počínají a jak dokonalý je výsledek jejich práce. Nehledě již k tomu, že dobře vyčištěné boty jsou jakousi vizitkou člověka. To uvádím v poznámce právě pro mnohé z našich mladých lidí, kteří, i když někdy mají i drahé boty, jejich čistota bývá na ubohé úrovni. I to je jeden z důsledku devastace hodnot z období totality.
6.	Vzpomínky Dr. Bělavského jsem citoval z knihy A. Cekoty:Geniální podnikatel T. Baťa, Toronto l98l, str. 3O4 - 3l5.